V pondělí 17. dubna 2023 jsme my, deváťáci, vyjeli do Polska na exkurzi do koncentračního tábora v Osvětimi. Během prohlídky jsme navštívili obě části tábora – Osvětim a Březinku. Celkem jsme zde strávili asi čtyři hodiny. Ale místo vám nebudeme popisovat, raději si přečtěte, jak jsme exkurzi vnímali, jak na nás vše působilo, jaké dojmy to v nás zanechalo:
Na zdech visely fotky obětí, z nichž některé žily jen pár dní.
Nechápu, že se tohle dělo ještě v minulém století.
Když jsme přijeli do Osvětimi, úplně se mi zvedal žaludek.
Znepokojila mě dochovaná plynová komora.
Počet zabitých lidí mi naháněl mráz po zádech.
Tři měsíce, což byla průměrná doba života v táboře, tři měsíce utrpení, hladovění, práce, smutku a strachu.
Spousta vězňů byla nucena odklízet mrtvá těla svých nejbližších příbuzných.
V místnostech jsme viděli hromady vlasů mrtvých lidí (dvě tuny), jejich boty (osmdesát tisíc), oblečení, kufry, brýle.
Příšerné hygienické podmínky, určený čas na záchod, k jídlu jen polévka a kus chleba.
Nástupy trvající několik hodin bez ohledu na počasí – v dešti, mrazu.
V barácích z cihel nebo ze dřeva byl přes zimu ukrutný chlad, přes léto ukrutné vedro.
Běžné byly i pokusy na lidech, a to i na dětech.
Neměli ponětí, co se bude dít, jediným vysvobozením byla mnohdy smrt…
A na závěr citát, který jsme objevili v Březince. Byl napsán různými jazyky, i česky: „Nechť toto místo, na kterém hitlerovci vyvraždili kolem půl druhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně Židů z různých zemí Evropy, zůstane na věky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo.“
Žáci IX. A a IX. B
