V pondělí 3. února 2025 se žáci obou devátých tříd se svými třídními učitelkami vydali na již tradiční exkurzi do koncentračního tábora v Osvětimi. Přestože nejde úplně slovy vyjádřit, co přesně se na tomto místě odehrávalo, někteří deváťáci se pokusili vypsat ze svých pocitů:
„Upřímně nevím, jestli bych tam chtěla jet znovu. Jsem sice ráda, že jsem poznala tu atmosféru, ale asi už si nechci představovat, jak tam nevinní lidé museli trpět. Pro mě bylo ze všeho nejhorší, když jsem procházela kolem vlasů a plynových komor. Rovněž mě děsila představa toho, jak lidé v těchto podmínkách dokázali spát,“ uvedla Dorota Kociánová ze třídy IX. A.
„Dozvěděl jsem se informace, které si budu ještě dlouho pamatovat. Lidé, kteří nebyli schopni práce, se okamžitě likvidovali. Ti, kteří pracovat mohli, dostávali jen omezené množství jídla. Na misce, do které jídlo dostávali, i spali, aby o ni nepřišli,“ vzpomíná zase Pavel Herman z IX. B.
„Hned po příjezdu jsem měla divný pocit. Ten se ještě vystupňoval, když jsem uviděla nápis Arbeit Macht Frei. Ze všech míst byla cítit smrt. Nejsmutněji jsem se cítila při procházení kolem hromady bot, hrníčků, fotek, brýlí, prázdných kufrů. Zasáhlo mě místo, kde byla vystavena urna s popelem lidí, kteří zde zahynuli,“ popisuje své pocity deváťačka Tereza Ulčáková.
Její spolužák Roman Chalupa zase uvádí: „Nejhorší pro mě bylo představovat si, v jakých podmínkách ti lidé žili – otrocká práce, pokusy, zabíjení z nelibosti. Doufám, že nic z toho už nikdy nebude mít v Evropě obdoby.“
„Pro mě nejděsivější bylo, když jsme se dozvěděli, že vězni byli v mrazech vyvlečeni ven, poléváni ledovou vodou, dokud nezmrzli, pak jim o hlavu praštili sekerou nebo lopatou. A velmi mě zasáhlo, když jsem si uvědomila, že chodíme celou dobu po popelu těch, kteří zde prožívali nepředstavitelné hrůzy,“ svěřila se deváťačka Gabriela Vítková.
Ema Holubová dodává: „Zapamatovala jsem si toho hodně, ale ani to nemůžu napsat. Ty pocity mám v sobě. Celý zážitek hodně umocnil výklad pana průvodce, který byl díky jeho přízvuku velmi autentický.“
„Po příjezdu do tábora jsem měla divný pocit, až jsem se bála vejít. Vše působilo strašidelně. Bylo smutné procházet chodbou a pozorovat vězně na fotografiích. Nejhůř jsem se cítila v plynové komoře – nevěděla jsem, jak bude vypadat, a opravdu jsem nečekala, že bude působit tak temně,“ říká na závěr ještě Veronika Koudeláková z IX. A.
Mgr. Ing. Martina Havlíková
